V době, kdy se jaro kulí k létu, začíná na škole období, ve kterém na žáky čeká spousta akcí – exkurzí, sportovních kurzů, výtvarných plenérů a samozřejmě školních výletů. První na něj letos vyrazila I. G. Důvod byl zcela prozaický – volné vyhlídnuté ubytování a prohlídka hradu Karlštejn v ideální dobu, dříve než jeho kapacity naplní cestovní kanceláře zahraničními turisty.
24. května ráno se tak na světelském nádraží sešla třída ochuzená o pár nemocných či zraněných kamarádů, aby vyrazila do kraje bohatého na přírodní pozoruhodnosti i kulturní pamětihodnosti. Kvůli velkému zpoždění vlaku č. 1 nám ujel vlak č. 2, tudíž jsme museli počkat na vlak č. 3. Ten nás kvůli výluce vyložil o stanici dřív, a tak jsme do naší základny v Srbsku dorazili dopravním prostředkem č. 4 – autobusem. To vše o něco později a o něco unavenější, než jsme předpokládali. Zbytek už ale šlapal jako švýcarské hodinky – paní v místním konzumu na nás již čekala s objednaným proviantem, pán z Agentury JEKA nás vítal mezi dveřmi domu Lída na kopečku nad městečkem, a tak jsme se rychle ubytovali a mohli chystat oběd.
Bylo krásné svěží odpoledne, když jsme vyrazili na první túru. Vedla nás k Bubovickým vodopádům. Jaké ale bylo naše zděšení, když místo vysokých stupňů zalitých prudkou bystrou vodou na nás čekaly suché skály a pod nimi jen mělké louže. Inu nedostatek vody trápí i Český kras. Jako malá náplast na náš smutek zafungoval nález krásně vybarveného mloka v té poslední malé louži.
Putovali jsme dál, terén byl chvílemi dost náročný, ale skupina zdatně šlapala. Procházeli jsme bezzásahovými lesy na vrchu Doutnáč, minuli jsme jeskyni Arniku a mířili k vyhlídce nad Svatým Janem pod Skalou. Zvolili jsme malou okliku, abychom se alespoň po povrchu porozhlédli v Solvayových lomech. Na trase jsme se těšili spoustou krásných výhledů do jednotlivých lomů, ale ta nejúžasnější vyhlídka na nás čekala na skále nad Svatým Janem. Ani se nám odtamtud nechtělo, ale studený silný vítr nás po čase přece jen přinutil k sestupu. Obhlédli jsme komplex kostela a navazujícího kláštera, navštívili pramen Sv. Ivana a vyrazili k domovu do Srbska. Posledních pár stovek metrů před Srbskem nás dohnal mírný déšť, ale ten nemohl příjemný dojem z prvního dne pokazit. Program na večer byl jednoduchý – uvařit večeři, najíst se a podle vlastní chuti odpočívat nebo se bavit.
Druhý den ráno jsme již v 8:10 nastupovali do autobusu náhradní dopravy a mířili do Karlštejna. Čekala nás prohlídka hradu – pevnosti. Jeho druhý prohlídkový okruh zahrnující kapli Svatého Kříže za doprovodného slova starší paní průvodkyně, pro kterou je historie opravdovým koníčkem, byl úžasným zážitkem. Věže Karlštejna jsou skutečně magickým místem, plným symbolů a promyšlených záměrů, které působí silným dojmem na naprostou většinu návštěvníků – my jsme nebyli výjimkou.
Od Karlštejna jsme se vypravili severním směrem, kde nás po necelém kilometru očekával výborný oběd v penzionu Hájovna U Dubu. Užívali jsme si výborného jídla na dekami vyložených křeslech na útulné terase a stále ještě vstřebávali dojmy z hradu Karla IV. – Otce vlasti.
Další cesta nás vedla ještě severněji do obce Mořina, u které se nachází proslulý lom Velká Amerika. Náš první dojem byl ale silně záporný – hlavní vyhlídka plná odpadků, kterými by se člověk musel pomalu brodit, aby něco viděl. Vzdali jsme to a postupovali zpět k jihu podél západní stěny lomu. Jak jsme se vzdalovali od záchytného parkoviště, odpadků ubývalo, až na jižním hrotu tělesa lomu jsme si konečně mohli užívat čisté přírody. Výhledy byly opravdu impozantní. Trochu adrenalinu si pedagogický dozor užil, když jsme se ve spleti cestiček v hustém křovinatém porostu na chvíli poztráceli, ale naštěstí jsme se všichni k velké radosti třídní zase brzy našli. Působivý byl i lom Mexiko, který v padesátých fungoval jako pracoviště politických vězňů. Únavy ale přibývalo, a tak lom Malá Amerika už nechala většina mladých turistů zcela mimo „oblast svého zájmu“. Po večeři v domě Lída ale většina pookřála natolik, že jsme vyrazili prověřit zmrzlinovou nabídku v místní restauraci. Nabídka pohárů byla opravdu bohatá, takže na své si přišel úplně každý.
Příjemný večer vystřídala klidná noc a druhý den už nás čekala jen práce – uvařit snídani, uklidit a vyrazit k domovu. Hodinová pauza na Hlavním nádraží v Praze nasytila i ty nákupymilovné z nás a do Světlé před druhou hodinou odpolední tak dorazila skupina unavených, ale spokojených výletníků. Byli bohatší o cca 30 km v nohách a o spoustu zážitků z kraje bohatého na historii i přírodní krásy.
