Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula)


Příroda v areálu > Ptáci > Hýl obecný


Zářivý drahokam našeho areálu – to je hýl obecný. Přestože je to díky barevně kontrastnímu opeření pěkně nápadný ptáček velikosti většího vrabce, přes léto žije velice nenápadně a skrytě a nejlepší dobou na jeho pozorování je zima či brzké jaro. Tou dobou ho můžeme sledovat i na krmítcích v našem areálu, které hýlové s oblibou navštěvují.

Pár hýlů přilétl na malou snídani – 24. 4. 2017, Světlá nad Sázavou

Pár hýlů přilétl na malou snídani – 24. 4. 2017, Světlá nad Sázavou

U hýla obecného můžeme pozorovat tzv. pohlavní dichromatismus – výrazné barevné rozdíly mezi samičkou a samečkem. Hýlové tvoří páry na celý život a jsou skutečně téměř nerozluční, takže zahlédneme-li samečka, máme velkou šanci někde poblíž načapat i samičku. Dospělci obou pohlaví mají černé temeno hlavy a černá křídla s výraznou šedobílou páskou. Bíle zbarvený je i kostřec. Záda jsou u obou pohlaví šedá – u samečka až do modra. Bříško má sameček jasně červené, samička béžovorůžové. Mladí ptáci jsou ve zbarvení podobní samičce, jen nemají černou hlavu. Hýlové působí zavalitým dojmem, který ještě umocňuje silný černý kuželovitý zobák.

Pohlavní dichromatismus hýlů – sameček hýří všemi barvami – 16. 12. 2017 Kamenná Trouba

Pohlavní dichromatismus hýlů – sameček hýří všemi barvami – 16. 12. 2017 Kamenná Trouba

Samička hýla je zbavená tlumeně a nenápadně – 16. 12. 2017 Kamenná Trouba

Samička hýla je zbavená tlumeně a nenápadně – 16. 12. 2017 Kamenná Trouba

Hýlové jsou stálí ptáci, jen jedinci severských populací se na zimu někdy stahují do jižnějších oblastí. Hýlové se vyskytují prakticky v celé Evropě a Asii – nehnízdí však v nejsevernějších a naopak v nejjižnějších oblastech, chybí ve Španělsku a Portugalsku.

Hnízdění hýlů začíná v dubnu, kdy samička neustále doprovázená samečkem zahajuje v korunách smrků či v hustém křoví stavbu hnízda. Používá k tomu smrkové větvičky, kořínky a stébla trav. Sameček se stavby sice neúčastní, ale neustále doprovází samičku při sběru hnízdního materiálu a „podporuje“ ji svou něžnou přítomností a jemnými flétnovými „vzdechy“. Do hotového miskovitého hnízda naklade samička 4 – 5 namodralých vajíček s tmavšími skvrnami a příští dva týdny na nich sama sedí. Sameček ji v této době krmí stejně jako cca 5 dní po vylíhnutí ptáčat, kdy je samička ještě zahřívá. Potom už se oba rodiče podílí na krmení ptáčat stejným dílem. Na rozdíl od ostatních pěvců, kteří přilétají s potravou „na střídačku“, jsou hýlové i při krmení mláďat nerozluční a většinou přilétají společně.

Hýlové jsou výrazní býložravci – i mláďata krmí natrávenými semeny. Oblíbenou potravou pro mladé jsou semena pampelišek či kopřiv, hmyz (mšice) tvoří jen malou „přílohu“. I proto jsou méně ohroženi současným úbytkem hmyzu v naší přírodě. Přesto ale jejich počty mírně klesají – hlavně z důvodu ztráty vhodných biotopů. Na konci léta do jejich potravy přibývají různé bobule a semena stromů a keřů – šeříků. jasanů, javorů i jehličnanů. Dužinu bobulí často nechávají na keři a vyberou jen semínka. Rádi si také odštípnou nějaký ten pupen.

Sameček hýla se právě láduje pupenem třešně, 29. 3. 2017 Ledeč n. S.

Sameček hýla se právě láduje pupenem třešně, 29. 3. 2017 Ledeč n. S.

Přibližně polovina našich hýlů hnízdí jen jednou v roce, zbylá půlka se pouští do druhého hnízdění. Rodiny zůstávají spolu i přes zimu, někdy se spojují i s dalšími rodinami v menší hejna. V únoru se mladí hýlové osamostatňují a hledají si svého partnera. Hýlí zpěv je tichý, melancholické flétnové hvizdy mohou znít dvojhlasně.

Dříve se hýl často stával terčem čižbářů. Pro své zbarvení je lidé velice často chovali v klecích tak jako dnes kanárky a andulky. Zpěv u hýlů není vrozený, zpívat se mláďata učí od rodičů, a tak pokud člověk chová hýla od mláděte, naučí se ptáče flétnovým hlasem pískat předpískanou písničku. Hýlové byli známi svou velkou přítulností a oddaností. Christian Brehm – otec autora „Brehmova života zvířat“ popsal tento případ:

„Hýl dovede zazpívat píseň, kterou mu člověk předpískal tak čistě, flétnovitě a příjemně, jak si jen můžeme přát. Přitom mají tito ptáci tak milou a něžnou povahu, dělají tak krásné poklony a jiné půvabné pohyby, že si jich chovatelé právem cení. Člověk k nim pak přistoupí, zavolá je jménem a klaní se, hýl poklony zopakuje a pak začne vyluzovat svou líbeznou písničku.“ [1]

Nutno podotknout, že vybírání ptáčat z hnízd je dnes již nezákonné jednání, ale existují registrované chovy, ze kterých je možné podobného domácího zpěváčka získat.

Z přítulného a důvěřivého chování hýlů v zajetí možná vzniklo slangové pořekadlo „To je ale hejl!“ pro označení důvěřivého a naivního člověka. Mnohem známější je ale tvrzení „Máš na nose hejla!“ – pro označení červeného omrzlého nosu.

Citace a prameny:

1. SAUER, Frieder. Ptáci lesů, luk a polí. 1. vyd. Praha: Ikar, 1995, 286 s. Průvodce přírodou (Ikar). ISBN 80–85830–99-x.

Foto v banneru: Hýlí sameček u rybníka Kamenná Trouba 15. 12. 2017