Výprava do Tajemných dálek

Český symbolismus v Anežském kláštěře

Agendy:
 
Výtvarné , Umělecké a řemeslné
Publikováno:
 
05.10.2015 10:34
Poslední úprava:
 
před 5 lety

Školní rok je sice stále na svém počátku, nicméně volná série exkurzí do (nejen) pražských galerií se již rozrostla o první letošní událost. Ve středu 16. 9. jsme se skupinou studentů III. a IV. SV oborů restaurátor a zahradní architekt podnikli cestu do Prahy a navštívili hned několik mimořádných míst.

Prvním z nich byl kostel svatého Jakuba Většího na Starém městě, jeden z největších a nejvýznamnějších pražských chrámů. Původně gotický, avšak barokně přestavěný a vyzdobený kostel je skutečnou pokladnicí děl předních barokních tvůrců střední Evropy. Architektonicky strohé průčelí kostela v duchu barokního klasicismu oživuje ohromná bující štukatura z let 1695 – 1701 s figurami sv. Františka, sv. Jakuba a sv. Antonína Paduánského od italského mistra Ottavia Mosta, který do českých zemí přinesl berniniovské pojetí radikálně barokního sochařství a na vývoj zdejšího umění měl značný vliv. Na četných oltářích můžeme obdivovat například malby Jana Kryštofa Lišky, Václava Vavřince Reinera nebo Petra Brandla. Skutečným klenotem v barokní výzdobě chrámu je pak náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic, nejvyššího kancléře Království českého. Pochází z let 1714 –1716 a při jeho vzniku spojily své síly skutečné umělecké špičky té doby. Architektonickou kompozici mramorového náhrobku s pyramidálním nástavcem vytvořil architekt Jan Fischer z Erlachu (mimo jiné autor monumentálního chrámu sv. Karla Boromejského, tzv. Karlskirche ve Vídni) a o sochařskou figurální výzdobu se nepostaral nikdo menší než Ferdinand Maxmilián Brokoff, spolu s Matyášem Bernardem Braunem největší postava českého barokního sochařství. Brokoffovy sochy na náhrobku představují zesnulého kancléře v brnění s maltézským křížem, kterého podpírá alegorická postava Slávy s věncem vítězství v ruce. U paty hrobky je schoulená alegorie Žalu, zatímco letící anděl zapisuje nesmrtelné skutky zesnulého. Jakýmsi sochařským zlatým hřebem kompozice je vousatý Chronos v pravé části náhrobku, jehož expresivně modelované svalstvo, zachmuřený výraz vyhublého obličeje i gesto ruky, třímající přesýpací hodiny coby symbol pomíjivosti, jsou neklamným dokladem Brokoffova sochařského génia. Zajímavostí je, že sochy nejsou mramorové, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale jedná se o pískovec, pomocí štukové vrstvy mramor zručně imitující. V interiéru chrámu jsme si ještě zopakovali některé motivy a symboly z křesťanské ikonografie a měli jsme štěstí, že jsme, byť jen na krátkou chvíli, měli možnost slyšet i zvuk monumentálních chrámových varhan s 91 rejstříky a úctyhodným počtem celkem 8277 píšťal.

<!-- Tajemné dálky -->

Z kostela sv. Jakuba se naše skupina přesunula k hlavnímu bodu programu: na výstavu Tajemné dálky/symbolismus v českých zemích, instalovanou v historických prostorách Anežského kláštera. Koncepce výstavy je v mnohém unikátní a přináší doposud nejucelenější pohled na problematiku symbolistního umění mezi lety 1880 –1914. Správně bychom měli hovořit o volné sérii výstav, ta současná je v pořadí třetí. Celý projekt odstartoval v polském Mezinárodním centru v Krakově pod názvem „Vládcové snů“ a v polštině byl vydán rovněž stejnojmenný katalog. Další zastávkou bylo Muzeum umění v Olomouci, kde, již pod názvem Tajemné dálky, byla vloni na podzim rozšířená expozice poprvé představena českému publiku. Třetí v pořadí a zároveň nejrozsáhlejší je současná expozice v Národní galerii, pod niž prostory Anežského kláštera spadají. Právě ze zápůjček Národní galerie pochází mnoho slavných děl, která jsou v rámci tohoto výstavního cyklu v Praze prezentovaná poprvé. Kromě Národní galerie zapůjčily díla ze svých sbírek jak velké instituce, jako například Památník národního písemnictví či Galerie hlavního města Prahy, tak i regionální galerie a četní soukromí sběratelé. Na výstavě se tak, vedle děl notoricky známých, objevují i práce zřídka či vůbec poprvé prezentované, během příprav výstavy se v archivech a sbírkách dokonce podařilo objevit i díla, považovaná až doposud za ztracená. Několik zápůjček pochází též ze zahraničních institucí, jedním z vrcholných vystavených děl je rozměrné plátno „Libuše“ od Karla Vítězslava Maška, exkluzivně zapůjčené ze stálé expozice pařížského Musée d'Orsay.

Výstavní prostor je tematicky členěn do jednotlivých částí (Samota snů, Ztracený ráj, Vnitřní zrak, Přízraky noci, Et in Arcadia ego) a v promyšlených a mnohdy překvapivých souvislostech vedle sebe ukazuje díla tématem spřízněná. Konfrontují se tak v jedné místnosti práce formálně náležící ještě k akademismu 19. století s tvorbou secesní i s avantgardními postupy kubistickými a expresionistickými, aniž by tato setkání působila jakkoli násilně nebo nepatřičně. Ukazuje se, jak širokou škálu forem symbolistní umění mělo a že tyto proudy fungovaly paralelně, doplňovaly se a byly vzájemnou inspirací. Pluralita a internacionalismus jsou pilíře, na nichž bylo symbolistní umění v českých zemích vystavěno, což velmi dobře ilustruje i podíl tzv. pražských Němců (např. Richard Teschner, August Brömse nebo Ferdinand Staeger), autorů německé národnosti, žijících v Čechách, jejichž tvorba byla ovšem z hlediska nacionálně cítěných dějin umění bohužel dlouhá léta upozaďována, navzdory jejich nesporné kvalitě i zjevným vazbám k tuzemské umělecké scéně. Jejich zařazení do současné expozice pomáhá utvářet obraz dobové kultury v celé její šíři, nelimitované dogmatem formy či národní příslušnosti.

Autorem výstavního cyklu je historik a kurátor Otto M. Urban, pro něhož je symbolismus a dekadence celoživotním tématem, kterému se již v minulosti mnohokráte věnoval jak jako autor výstav (mimo jiné: V barvách chorobných/idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914, Obecní dům v Praze 2006, Decadence now! Galerie Rudolfinum v Praze 2010), tak i jako autor rozsáhlých katalogů, odborných studií a uměleckých monografií (Karel Hlaváček, Edvard Munch aj.) Výstava Tajemné dálky je vyvrcholením jeho dlouholeté a systematické badatelské činnosti, čemuž odpovídá i monumentální stejnojmenný výstavní katalog, vydaný v letošním roce nakladatelstvím Arbor Vitae.

Exkurzi jsme se rozhodli zakončit ve společnosti současného umění, a proto se naše skupina vydala do dnes již legendární Trafo galerie, která však nyní již nesídlí v industriálním komplexu ve Vršovicích (budova, v níž kromě nezávislé galerie fungovaly též ateliéry, byla bohužel kvůli developerskému záměru odsouzena k demolici), ale otevřela počátkem září tohoto roku nové prostory v budově někdejší pošty (odtud název výstavní síně Ex post) v ulici Příčná blízko Karlova náměstí. Výstava Jiřího Petrboka s názvem „Forever“, kterou jsme navštívili, je vůbec první v nových prostorách a vernisáž tak byla současně také slavnostním otevřením.

Jiří Petrbok je významným představitelem současné české malby a pátým rokem vede na pražské Akademii výtvarných umění ateliér kresby, kde dlouhá léta předtím působil jako asistent. Ačkoli je veřejnosti znám především jako malíř, výstava Forever je téměř výhradně složena z maloformátových kreseb a koláží. Ústředním motivem vystavených prací je Petrbokova reflexe díla proslulého britského uměleckého dua – bratrů Jakea a Dinose Chapmanových (jejich rozsáhlou výstavu Slepý vede slepého, pořádanou galerií Rudolfinum v roce 2013, jsme také navštívili a zprávu o ní naleznete na školním webu). Nejedná se zde ovšem o samoúčelné vypůjčování. Petrbok s bratry Chapmanovými dlouhodobě spolupracuje a podrobuje jejich dílo stejným postupům, s jakými oni pracovali v minulosti například s grafikami Francisca Goyi nebo akvarely Adolfa Hitlera, tj. jejich citacemi, parafrázemi, ale často i razantními vstupy přímo do originálu v podobě dokreslení či přemalování. Jiří Petrbok často pracuje formou domalované fotokoláže, fragmenty děl JDC skládá do nových kompozic a nechává je konfrontovat s vlastními motivy a symbolikou. Výsledkem je divákovo znejistění na entou: Chapmani pracují velmi často se zažitými symboly (hákový kříž, smiley face), které uvádějí do nečekaných a mnohdy sžíravě ironických souvislostí. Totéž pak činí Petrbok s výslednými pracemi JDC, původní symbol je tedy převrácen hned několikanásobně a možnosti interpretací jsou takřka nekonečné. Finální dílo je tak stejnou měrou sofistikovanou hrou s odkazy a citacemi, jako zneklidňující halucinací zlověstných setkání našich podvědomých běsů…

Během vernisáže byl slavnostně pokřtěn (ohněm a šampaňským) také Petrbokův katalog Hell3, který mapuje jeho mnoholetý zájem o parafrázování tvorby bratří Chapmanů. Jake Chapman k této knize také napsal předmluvu – patnáctistránkovou surreálnou povídku (která je vlastně literární koláží), v níž je hlavní postavou Jiří Petrbok – jako žena!

Fotografie:

  • Tajemné dálky – Jirka Jansch (s laskavým svolením autora výstavy, pana Otto M. Urbana PhD.)
  • Forever – archiv Trafo Galerie a Tereza Eisnerová