17. 9. 2010 Havlíčkův Brod
Když jsem s více jak týdenním předstihem o hodině hudební výchovy
nabízela studentům I. a II.G výlet na koncert Jakuba Pustiny do Havlíčkova
Brodu, tušila jsem , že zájem nebude nikterak ohromující. Nejde
o světoznámé jméno a navíc, co jen trochu zavání klasickou hudbou, je
u mladé generace většinou silně nepopulární. Z I.G neměl zájem nikdo,
II.G argumentovala návštěvou tanečních. Nakonec nás bylo tak akorát do
mariáše.
Přestože jsem poněkud zvyšovala věkový průměr, i tak jsme byli v sále
bezkonkurenčně nejmladší výpravou. Myslím si však, že ten večer se
cítil mlád i ten nejstarší návštěvník. Čekal nás krásný večer
naplněný úžasnou klavírní hrou Richarda Pohla a nádherným zpěvem
barytonisty Jakuba Pustiny a jeho hosta čínského tenoristy Du Fanyonga.
Možná, že nejde o vážené a obecně známé interprety, ale za to umí
skvěle zpřístupnit díla klasiků posluchačům v sále, navodit báječnou
atmosféru a svým kontaktem s publikem během koncertu o přestávce, či po
představení, umí učinit z večera nezapomenutelný zážitek. Na přednesu
všech tří umělců byla patrná zářivá radost z hudby a tuto radost
dokázali předat dál.
Ještě jednou díky za skvělý koncert, který okouzli, pobavil, potěšil
i skvěle zrelaxoval.
Eva Bernadová
A jaký názor mají studenti, to už si přečtěte ve vyprávění
dvou z nich. Předávám jim slovo…
Musím říct, že takový výkon jsem ještě nikdy v životě neslyšel a nejspíš už ani nikde jinde neuslyším. Takhle čarovat s hlasem umí opravdu málokdo a občas šli zpěváci do takových hloubek, že jsem měl chvílemi strach o sklíčka v mých brýlích. Hudební doprovod samozřejmě také stojí za zmínku. Pianista Richard Pohl, o kterém jsem se již zmínil výše, dokázal hrát tak dokonale že se mi nechtělo věřit, že to zvládá pouze s pomocí deseti prstů. Některé tóny, které hrál, spíše připomínaly jakýsi melodický déšť, než piano. Musím se také přiznat, že jsem se cítil lehce zahanbeně v porovnání s tím, co si občas na piano „zabrnkám“ já.
Další věc, která mě mile překvapila, byla jejich laskavost a výřečnost během přestávky. Znám případy, kdy zpěváci, či herci na jevišti vystupují jako laskavost sama, ale jinak jsou namyšlení a protivní, ale v tomto případě tomu tak nebylo. Povídali si s námi a po krátké chvíli se z nás stali opravdoví přátelé, což se projevilo hlavně v druhé půlce představení, při které na nás Richard Pohl neustále pomrkával. Dokonale mě uzemnilo, když Jakub Pustina společně s diváky (tedy i s námi) zpíval: „Oči černé, jako uhle, pro vás bych chtěl ležet v truhle, ležet v truhle, pěkně ztuhle. Třeba támhle, nebo tuhle.“ a do toho nám Richard Pohl rukama zdviženýma na hlavou naznačoval nápovědu a zároveň hrál doprovod – bezchybně.
Co ohromilo všechny přítomné, bylo zjištění, že Du Fayong, který Jakuba Pustinu doprovázel při duetech, neumí ani slovo česky a přesto zazpíval naprosto vše bez jediné chyby. Neuvěřitelné, jako by se tady s mistrovskými výkony roztrhl pytel, že?
Bohužel ale, jak to u všech představeních bývá, i toto dospělo ke
svému konci a tak jsme se všichni vydali zpět k našemu autu, rozebírajíc
nové zážitky a zpívajíc naši oblíbenou píseň Oči černé jako uhle.
Tedy, musím říct, že cesta do Havlíčkova Brodu určitě stála za to,
protože takovýto výkon, je úžasné vidět. A také ještě musím dodat, a
myslím, že tím hovořím za všechny, že ten kdo tam nebyl a z jakéhokoliv
důvodu nechtěl, nebo nemohl, by měl určitě příště jet, protože neví,
o co přichází.
Jakub Volek, II.G
Bylo to naprosto fantastické. Ty uchvacující a
dech beroucí hlasy, které se rozléhaly po sále staré havlíčkobrodské
radnice. Jakub Pustina, vynikající barytonista, a jeho hosté, Du Fanyong,
skvělý tenorista, a Richard Pohl, nejlepší pianista, kterého jsem kdy
slyšela, nás uváděli do rozpaků celé dvě hodiny.
My puberťáci jeli jen proto, abychom zabili jinak u počítače strávené
odpoledne. Ani jsme vlastně nevěděli, na co to chceme jet, protože jméno
Jakub Pustina jsme slyšeli poprvé.
Poté, co jsme byli vpuštěni do sálu jsme byli
napnuti jak struny a bedlivě jsme očekávali Pustinův vpád do místnosti.
Konečně všichni utichli a na drobně vyvýšené podium vystoupil nazrzlý
mladík ve fraku. Hned za ním vešli mladíci čínské národnosti. Jeden byl
malý a druhý velký. Ten malý nám předvedl na začátek mistrovské umění
hry na klarinet, a ten velký se přidal k Jakubovi Justinovi a společně
zapěli nádherné operní písně.O přestávce i po představení jsme měli
možnost mluvit osobně s Jakubem Pustinou i pianistou Richardem Pohlem. Od
obou pánů jsem získala podpis a Richarda jsem si dokonce uložila do přátel
na facebooku. Na závěr celého koncertu jsme byli panem Pustinou vyzváni ke
zpěvu písně „Oči černé“, která se později stala i jakousi hymnou
celého toho večera, který proběhl naprosto fantasticky a já, Kuba, Katka a
profesorka Bernadová, jsme toužili, aby nikdy neskončil.
Tereza Matyasková , II.G
Jakub Pustina a Du Fanyong při dramatickém duetu Nemorina a Belcora z opery Nápoj lásky G. Donizettiho. Poznáte, kdo koho verbuje?
