Vzhůru na Kuks

Společný podzimní výlet III. G a zájemců o památky

Agendy:
 
Informační portál , Gymnázium
Publikováno:
 
03.10.2016 16:51
Poslední úprava:
 
před 4 lety

Ve středu 21. 9. 2016 vyrazila třída III. G posílená o další žáky z různých tříd zajímajících se o umění poznat perlu českého baroka Kuks patřící po nedávné rekonstrukci mezi národní kulturní památky.

Cesta byla dobrodružná, spojení není jednoduché, tak nás na cestě vlakem čekaly hned tři přestupy, než jsme dorazili do cíle. Nikde jsem naštěstí neuvízli, a tak se před námi kolem půl jedenácté objevil areál v plné kráse za mírně podmračeného podzimního dne. Kuks by byl zřejmě dodnes jen pomístním názvem u vísky Slotov, kdyby si jej za své letní sídlo nevybral František Antonín Špork, významný objednavatel uměleckých děl přelomu 17. a 18. stol., jedna z nejzajímavějších postav českého baroka. Jeho zásluhou zde vznikl ostrov barokního umění, inspirovaný mnoha evropskými vzory, obraz ideálního světa, jehož součástí je krom života kypícího v hraběcí rezidenci a lázních také duchovní a charitativní složka v podobě kláštera s hospitalem, korunovaným hrobkou svého zakladatele a hřbitovem špitálních chovanců, věčností a smrtí. Smrt a život, zábava a rozjímání v důmyslné scenérii, tak jak to vidělo baroko. Stejně barvitý a protikladný byl i kukský pán. František Antonín Špork (1662–1738) jako syn vestfálského vojáka, který to v 17. století dotáhl na majetného císařského generála, trpěl celý život komplexem ze svého nízkého původu, kvůli němuž na něj stará šlechta hleděla tak trochu přezíravě. O to horečnější byla Šporkova veškerá činnost, v níž se – zase jako v baroku – světla záslužných činů střídají se stíny osobních a dobových nectností.

Již v roce 1696 se hrabě Špork rozhodl, že na svém hradišťském panství založí domov pro přestárlé veterány z okolí. Poté, co začaly na levém labském břehu v Kuksu růst Šporkovy lázně s rezidencí, byl jako místo pro budoucí ústav vybrán protější, pravý břeh. Podél vnější zdi jsme od nádraží dorazili k nenápadnému vstupu, který nás zavedl do bylinkové zahrady v zadním traktu. Turistů moc nebylo, chvílemi to vypadalo, že areál patří jen nám.

Vidíte, jak se těšíme?
Zahrada láká k odpočinku…

Bylinková zahrada se rozprostírá za budovou hospitalu už od dob jeho vzniku na počátku 18. století. Vždy se zde pěstovaly léčivky pro potřeby zdejší lékárny U Granátového jablka, ale také ovoce a zelenina pro hospitální kuchyni. Dominantou zahrady je socha velkého Křesťanského bojovníka z dílny Matyáše Bernarda Brauna vytvořená roku 1732. Socha původně stávala na západním okraji Nového lesa, a bojovník měl být výstrahou žirečským jezuitům, se kterými F. A. Špork vedl dlouhý spor o vybudování Křížové cesty od Žirče k Betlému. Po obou stranách vidíme dva štíhlé obelisky, jež stávaly kdysi na lázeňském rejdišti na labském břehu; jehlany nesly původně polychromované (barevné) sochy Pravdy a Spravedlnosti.

Středovou cestu zahrady lemuje třináct již silně oprchalých soch svobodných umění, živlů a ročních dob (Bartoloměj Zwengs, po r. 1701). V pravém rohu zahrady spatřujete sochu Anděla Gloria, která pochází z Betléma, ze skupiny Narození Páně. V pravé ohradní zdi hospitalu jsou zabudovány fragmenty andělíčků zvaných Putti. Pod přístřeškem u západního východu ze zahrady dlí socha sv. Jeronýma s lebkou (též původem z Betléma v Novém lese).

Zahradou jsme prošli do areálu, pokochali se téměř prázdným nádvořím a zamířili směrem k pokladně, abychom nahlásili náš příchod (měli jsme totiž předem objednanou prohlídku s průvodcem).

Vstupujeme do areálu…
… a ten je téměř liduprázdný
Proto rychle k pokladně
Čekání si krátíme okukováním areálu

Zvolili jsme velký vyhlídkový okruh, protože jsme si návštěvu chtěli užít. Díky tomu jsme se poučili o historii a stavebním vývoji hospitalu, o osobnosti hraběte Františka Antonína Šporka a o původním účelu celého komplexu – hospitální činnosti milosrdných bratří.

Na modelu kukského údolí jsme poznali historii tohoto unikátního barokního areálu. V lapidáriu jsme se seznámili s originály alegorií Ctností a Neřestí od nejvýznamnějšího českého barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Hlavní hospitální chodba nabízí nově restaurovaný cyklus nástěnných maleb Tanec Smrti. Na trase byla i prohlídka kostela Nejsvětější Trojice. Prohlídka byla zakončena v původní barokní lékárně U Granátového jablka, my jsme se s tím ovšem nespokojili a prošli jsme i menší okruh mapující historií lékáren v naší zemi. Bylo až neuvěřitelné, jak někoho zaujala možnost otevírat a zavírat opakovaně klasickou mechanickou pokladnu nebo si zkusit lisování tablet na sterém, ale funkčním zařízení.

Nástěnné malby Tanec Smrti je nutno zdokumentovat…
Oltář kostela Největější Trojice opravdu překypuje barokní nádherou.
Takhle to kdysi vypadalo v lékárně
A tohle je pokladna, která nás bavila

Poté jsme opět s průvodkyní zamířili ještě do šporkovské hrobky. V klenutém prostoru krypty kostela Nejsvětější Trojice jsme se seznámili s příběhem pochovaných členů rodu Šporků a Swéerts-Šporků, počínaje zakladatelem rodu generálem Janem Šporkem. Pak jsme vystoupali znovu na terasu, abychom se podívali také na kopie Braunových alegorií a porovnali je s originály. Nejsou to však jediné sochy pod širým nebem. Terasu zdobí alegorie osmera Blahoslavenství od západu k východu v tomto pořádku: Blahoslavení čistého srdce se srdcem ve vyzdvižené pravici, pokorní Blahoslavení tiší, Blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost nesoucí kříž na rameni, Blahoslavení, kteří lační po spravedlnosti s váhami v ruce, Blahoslavení chudí duchem s korunou a kalichem, Blahoslavení pokojní v brnění, Blahoslavení milosrdní s dítkem a Blahoslavení lkající v opoře o kříž. Uprostřed terasy znázorňuje další socha Náboženství (Braun, asi 1718), před ní stojí empírová váza coby průduch chodby k hrobce pod terasou.

Levé křídlo hospitalu je svým zevnějškem jednoduché. Před ním je na zahradní zdi umístěna opět řada soch – vrcholů evropské barokní alegorie v kameni (M. B. Braun, 1718 – 1720), a to vpředu Anděl blažené smrti, za ním pak následují Ctnosti: Víra s křížem, Naděje s toužebným zrakem vzhůru, Láska coby matka, Trpělivost s beránkem, Moudrost hledící do poučné minulosti i nadějné budoucnosti, Statečnost s maršálskou holí, Cudnost se zastřenou tváří a párkem hrdliček, Pilnost opřená o úl, Štědrost s rohem hojnosti, Upřímnost se srdcem na dlani, slepá Spravedlnost a Střídmost s naplněným pohárem, který značí její smysl pro míru.

Před druhým křídlem hospitalu – jehož západní část byla rokokově upravena a ozdobena Nejsvětější Trojicí – jsou umístěny Neřesti (Braun, 1718 – 1720).

V popředí stojí plačící Anděl žalostné smrti. Pak následují Pýcha s pávem u nohou, Lakomství s měšci peněz a truhlou pokladů, Smilstvo ješitně se vzhlížející v zrcadle, Závist se vzteklým psem, mlsné Obžerství s tučným vepřem, vzteklý Hněv s medvědem, Lenost spící na oslu, Zoufalství vrážející si dýku do prsou, roztančená a bezstarostná Lehkomyslnost, Pomluva s vyplazeným jazykem a Lstivost ve škrabošce s liškou u nohou. Poslední z Neřestí – křivopřísežný Podvod – se na první pohled liší od předcházejících, pochází až z 80. let 19. století od rakouského sochaře Seelinga.

Po zevrubné prohlídce soch na terase jsme vyrazili na protilehlý svah. tam kdysi stával zámek, ale po požáru byl stržen. Zůstalo jen schodiště lemované dvojí vodní kaskádou a pod ním místní restaurace Zvoucí k oddechu.

Centrum terasy pod zamračenou oblohou
Z terasy vyrážíme na protilehlý svah, kde jsou pozůstatky bývalého zámku s lázněmi.
Vše je nutné zdokumentovat.

Výlet jsme si užili a už plánujeme další destinaci, kterou bychom chtěli zvládnout ještě na podzim, než začnou nepříjemné plískanice.

Foto Barbora Dubnová III. G