S novým školním rokem startuje opět také volný cyklus exkurzí za uměním, který, navzdory napjaté časové situaci během příprav školní přehlídky Bienále, zahájila již ve středu 21. září 2016 cesta do jedné ze síní Galerie Hlavního města Prahy, do Městské knihovny.
Doslova v posledních dnech jsme zde měli možnost zhlédnout výstavu Neklidná figura – Exprese v českém sochařství 1880–1914, mapující, jak název napovídá, mimořádné období (nejen) českých kulturních dějin, kdy se v relativně krátké době na scénu, doposud ovládané akademismem 19. století, postupně dostává celá řada moderních směrů: symbolismus, secese, expresionismus i kubismus. Autorům (Petr Wittlich a Sandra Baborovská) neobyčejně obsáhlé výstavy, jejíž návštěva by měla být pro každého zájemce o studium sochařství povinností, se podařilo pro expozici zapůjčit opravdu reprezentativní kolekci. Kromě stěžejních děl nejvýznamnějších českých sochařů přelomu 19. a 20. století v čele s Josefem Václavem Myslbekem a generačně mladšími Františkem Bílkem, Janem Štursou, Bohumilem Kafkou, Ladislavem Šalounem, Stanislavem Suchardou, Josefem Mařatkou a dalšími, se na výstavě objevila i četná díla dnes (neprávem) pozapomenutých autorů, díky čemuž má divák možnost získat mnohem širší vhled do situace na dobové umělecké scéně. Významným prvkem výstavy byla také přítomnost děl klíčových osobností francouzského sochařství, především Augusta Rodina a jeho žáka Antoina Bourdella, kteří měli díky osobním vazbám (např. Josef Mařatka byl přímý Rodinův student) příležitost prezentovat svá díla i v tehdejší Praze, čímž přinesli českému sochařství iniciační impuls modernismu. Ucelenost prezentace dobové sochařské scény pak doplňují díla tzv. českých Němců (např. Franz Metzner), kteří byli po dlouhá léta nacionálně nahlíženými dějinami umění neprávem opomíjeni, byť hráli mnohdy ve vývoji zdejšího umění a kultury obecně zásadní roli. Díky jejich rehabilitaci můžeme dnes obdivovat českou sochařskou scénu přelomu století jako tavicí kotlík nejrůznějších vlivů i národností, v ničem nezaostávající za scénou evropskou, naopak jsoucí její integrální součástí.
Abychom ještě prohloubili dojmy z výstavy, rozhodli jsme se navštívit místo s přímou vazbou na jednu z klíčových osobností českých dějin sochařství – Bílkovu vilu. Tu si nechal dle vlastního návrhu v roce 1911 postavit čelní představitel symbolistního umění František Bílek jako svoji rezidenci i ateliér. Dvoupodlažní stavba se stěnami z režného zdiva je postavena na půdorysu kruhové výseče, odkazující na stopu kosy v obilném poli. Motiv obilných klasů je ve stavbě všudypřítomný, od monumentálních egyptizujících sloupů v průčelí, po reliéfy na ostění dveří či v detailech klik. Tuto symboliku v duchu niterně prožívaného křesťanského mysticismu, jenž byl autorovým celoživotním impulsem k tvorbě, sám Bílek vykládá slovy „…život jako pole plné zralých klasů, skýtající výživu bratří na každý den“. Křesťanskou symbolikou je ostatně stavba, vnímaná svým autorem jako příbytek i chrám zároveň, prodchnuta doslova na každém kroku, ať už se jedná o specifický půdorys, sochařské vstupy v interiérech či třeba Bílkův autorský nábytek.
Budova, již nyní spravuje GHMP, funguje dnes jako muzeum. Především v ateliéru, ale i v ostatních místnostech budovy lze obdivovat nainstalované Bílkovy práce sochařské (především ve dřevě) i grafické, interiéry jsou navíc zrekonstruovány do původní podoby z období, kdy byly sochařem a jeho rodinou obývány. V podkroví jsme pak měli ještě možnost zhlédnout dočasnou expozici s názvem Otčenáš, srovnávající vedle sebe Bílkovu stejnojmennou autorskou knihu s prací další osobnosti evropského umění přelomu století, Alfonse Muchy, který taktéž zpracoval slova této nejznámější křesťanské modlitby. Tato část expozice přinesla možnost zajímavé konfrontace dvou odlišných formálních i koncepčních přístupů. Zatímco Bílkova kniha je niternou modlitbou hluboce, avšak svérázně věřícího umělce, který neváhá přepisovat slova dogmatického textu a ve skicovitých ilustracích zcela svobodně pracuje s křesťanskou ikonografií a dle svého cítění ji modifikuje a přetváří, představuje Muchovo dílo protipól – technicky dokonalé a vysoce estetizované listy s původními slovy modlitby, obohacené však o hustou síť závazné zednářské symboliky, jíž byl autor, sám člen lóže a jeden z obnovitelů svobodného zednářství v Československu, znalcem.
Exkurze, jíž se zúčastnili studentky a studenti oborů kamenosochařství/zahradní architekt, konzervátorství a restaurátorství a keramika a porcelán, měla u účastníků velice kladný ohlas, což je pro mě motivací připravit v brzké době další ze zastavení tohoto volného cyklu cest za uměním.
