Po dvoutýdenní intenzivní práci na dílnách jsme v úterý 30. 5. 2017 utekli od školního shonu a vydali se na cestu do Sázavy, kde jsme navštívili tamní klášter a huť František.
Ač byl program značně střídmý a časové rezervy se zdály být dostatečné, měli jsme překvapivě velmi málo prostoru pro vychutnání krásného letního dne v Posázaví, pokud tedy nepočítáme dobu strávenou v malém vlakovém vagonku.
Sázavský klášter
Klášter v Sázavě je spojen s osobou poustevníka Prokopa a následně s prvními Přemyslovci, kteří zde založili samotný benediktinský klášter. Jedinečnost místa spočívá v dlouhém uchování slovanské liturgie, tradice z Velké Moravy, a mnoha písemností. Po několika politických i ideologických změnách byl však tento zvyk roku 1096 definitivně odmítnut a nahrazen latinskou verzí bohoslužeb.
Po celý středověk zůstal klášter významným náboženským centrem, dokonce i Karel IV. sem pozval své stavebníky, aby přestavěli klášterní budovy spolu s chrámem v gotickém duchu. Celý proces byl přerušen husitskými válkami a nebyl nikdy obnoven. Nejviditelnějšími dochovanými památkami jsou tak nástěnné malby v interiérech, jež jsou v současnosti neustále odkrývány a restaurovány, a torzo přilehlého chrámu.
Pozornost byla klášteru věnována až s opětovným příchodem benediktinů a baroka. Na přestavbě se podílel dokonce významný architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. Postupný rozkvět byl násilně přerušen Josefem II., který klášter oficiálně zrušil.
Od té doby změnil několik majitelů, až se stal nakonec majetkem státu, konkrétně Národního památkového ústavu. Kostel si oproti zbytku budov svou funkci udržel po celou dobu existence.
Mnohem barvitějším a podrobnějším líčením historie celého komplexu a vším, co s ním souvisí, nás ohromila průvodkyně a duchovní tamní farnosti.
Informační smršť nám tak smetla pauzu na oběd a rovnou jsme se poté přesunuli k poslednímu cíli naší mise, na huť František.
Huť František
Sklářská huť byla postavena r. 1882 Josefem Kavalírem, který pocházel z rodiny sklářů. Rok poté byla vybavena tehdy moderní plynem vytápěnou pecí, čímž se zlepšila kvalita zde vyráběného laboratorního skla. Oproti běžným lesním sklářským hutím, které zanikly kvůli nedostatku dřeva, měla huť František mnohem menší spotřebu energií a zároveň dopravě otopu po řece.
Při rekonstrukci v r. 2009 byl budově ponechán původní vzhled a stalo se z ní Centrum sklářského umění. Centrum si klade za cíl uchovat tradici českého sklářství a šířit jeho věhlas.
Zde jsem si prohlédli stálou expozici skla, aktuální výstavu Dany Zámečníkové „Střepy znamenají štěstí“ a dílny.
Nejvíce studenty zaujala stálá expozice, která skýtá sbírku děl z prestižního Mezinárodního sklářského sympozia, které se koná od r. 1982 v Novém Boru. Jedná se tedy o unikátní díla nejlepších umělců z oboru, která byla tímto způsobem zachráněna a vytvářejí ucelený přehled vývoje uměleckého skla od počátku sympozia do současnosti.
Věřím, že návštěva sázavských skvostů obohatila účastníky nejen o krásné dojmy, ale také jim pomohla rozšířit a konkretizovat povědomí o historii, řemesle a umění.
