Do Prahy za současným sochařstvím

Agenda:
 
Výtvarné
Publikováno:
 
23.10.2017 15:27
Poslední úprava:
 
před 3 lety

Ve středu 11. října 2017 jsme zahájili novou sezónu výprav za uměním a naše první cesta vedla opět do pražských galerií. Jakkoli se účastníci exkurze tentokráte rekrutovali z ateliérů nejrůznějšího zaměření, na své si přišli především sochaři, protože převážná část navštívených expozic byla zasvěcena právě tomuto médiu.

Jaroslav Róna, 1997–2007

Naší první zastávkou byla retrospektiva jednoho z nejvýznamnějších současných českých sochařů – Jaroslava Róny. Lapidární název je vlastně vytyčením časového rozmezí vzniku vystavených prací. Róna, který v letošním roce slaví šedesáté narozeniny, se po dvaceti letech vrací na „místo činu“ své první velké samostatné výstavy, kterou mu GHMP uspořádala v roce 1997 právě U Kamenného zvonu. Současná expozice je tedy jakýmsi logickým pokračováním té předchozí a navazuje na ni výběrem sochařských, malířských i grafických prací za posledních dvacet let.

Jaroslav Róna proslul jako zakládající člen významné umělecké skupiny Tvrdohlaví a jistá tvrdohlavost je též charakteristickým rysem jeho práce. Ve svých dvoj- i trojrozměrných realizacích si vybudoval charakteristický, snadno identifikovatelný rukopis, není rozhodně přítelem samoúčelných formálních experimentů. Jeho obrazy a především sochy jsou budovány ve zjednodušených a zhutnělých formách, připomínajících snad idoly starověkých kultur či božstva z mayských chrámů. Klasické materiály (v případě soch především bronz) tento pocit ještě umocňují. Ruku v ruce s archaizující formou jde rovněž ideová stránka díla. Róna vytváří své zvláštní universum, v němž se mísí estetika dávných kultur s vizemi válečné minulosti i dystopické budoucnosti, podivná zvířata a strnulé modly pochodují mezi komíny olbřímích spaloven, nad nimiž krouží stíny hrozivých bombardérů. Někdy tísnivou, jindy spíše melancholickou atmosféru obrazů lze přičítat v neposlední řadě též literárním inspiracím, koneckonců přímo na výstavě lze zhlédnout rozsáhlý konvolut ilustrací k Orwellovu románu 1984. Stejně tak Róna ilustroval texty Kafkovy a je též autorem výrazného sochařského pomníku slavného pražského spisovatele.

Právě pomníková tvorba Rónovu výstavu uzavírá. Autorovy monumentální realizace jsou připomenuty modely i fotodokumentací, v nekonečné smyčce je pak promítán časosběrný dokument Odvaha, zachycující vznik stejnojmenné poslední velké Rónovy realizace – jezdeckého pomníku Jošta Lucemburského, který se od doby svého odhalení v roce 2015 stal jednou z nejvíce diskutovaných dominant Brna.

Stínoví hráči

Druhé zastavení na naší pouti nás dovedlo na Národní třídu do klubu Rock Café. Pod názvem Stínoví hráči zde v podzemním galerijním prostoru vystavuje čtveřice autorů: Tereza Eisnerová, Pavel Forman, Martin Mulač a já. Výstava je výběrem grafické tvorby dvou sochařů a dvou malířů, přičemž název odkazuje ke „stínovému“ působení autorů v rámci současné scény, setrvávajících formálně a především konceptuálně v opozici vůči populárním trendům. Stín v metaforické rovině je jim též zároveň inspirací a východiskem pro jejich práci, ať už reflektují odvrácenou stranu lidské společnosti, ikonografii a mytologii dávných kultů či fascinaci nevyhnutelnou pomíjivostí existence v duchu postmoderní reinterpretace barokních motivů Vanitas.

Malíř a grafik Martin Mulač též přijal mé pozvání a v soukromé komentované prohlídce našim studentům přiblížil svoji výraznou a pro mnohé šokující tvorbu, kolážovitě kombinující výjevy krvavé estetiky béčkových hororů, pijatyk punkové subkultury, válečných zločinů, satanských kultů, pornografie i portrétů masových vrahů. Stejnou měrou však autor ve svých obrazech využívá též odkazy ke klasickým dílům minulosti, ať již výtvarným, či literárním. Výsledné kompozice jsou sžíravě ironické i podvratně vtipné a neváhají se s blasfemickým potěšením vysmát zlu přímo do očí. Věřím, že pro studenty bylo osobní setkání s umělcem podnětné a inspirativní, o jejich zájmu svědčilo i množství dotazů, na něž Martin ochotně odpovídal.

Sám jsem pak přiblížil další dva autory: sochařku, designérku a úspěšnou medailérku Terezu Eisnerovou, která svou expozici drobných linorytů a lavírovaných kreseb s tématem kočičích mumií doplnila též dvěma reliéfy, a Pavla Formana, malíře, kurátora (mj. organizátor výstavy Art-Brut-All v rámci metalového festivalu Brutal Assault, kde se letos čtveřice vystavujících poprvé setkala v rámci společného projektu) a v současné době též vedoucího ateliéru malby na Ostravské univerzitě.

Na závěr jsem pak představil expozici svých kreseb z cyklu Animal Bodhisattva. Oproti dříve vystavované verzi, tištěné na desky leštěné nerezi (celý cyklus měli studenti možnost vidět na loňské výstavě Život je bolestný a přináší zklamání / Massakr Vol.1 – Lovecraft), se zde jedná o původní kresby fixem na papíře a veřejnosti jsou prezentovány vůbec poprvé. I zde mě potěšila následná diskuse a četné dotazy za strany studentů.

Michal Cimala, Trash time (Don´t run!)

Poslední zastávkou na naší cestě byla holešovická Trafo Gallery, v jejíchž útrobách právě bují halucinogenní expozice sochaře, malíře, designéra a hudebníka Michala Cimaly Trash time. Zároveň je třeba zmínit, že Cimala byl dlouholetým asistentem v sochařském ateliéru Jaroslava Róny na pražské AVU, nabízí se tedy možnost srovnání východisek i výstupů někdejších akademických kolegů.

Cimalův rukopis charakterizuje skládání působivých kompozic z nalezených fragmentů, jeho sochařské postupy jsou velmi podobné těm, které využívá při tvorbě elektronické hudby z jednotlivých nasamplovaných stop. Stejně tak zaznívá v jeho dílech jakési „zdivočelé modelářství“ a cit pro drobnopisnou strukturu slepených artefaktů, mající snad svůj původ v autorově studiu šperkařství na pražské VŠUP. Charakteristická je i autorova práce s barvou a světlem, do svých kompozic zavádí neony a diodové pásy, sochy i obrazy přetékají agresivní neonovou barevností, odkazující k divoké estetice graffiti.

Překvapením byly pak nejnovější dvojrozměrné kolážovité kompozice, jejichž integrální součástí jsou kýčovité holografické obrazy koťátek a vnadných krásek, zakoupené snad v džungli okolní tržnice. Shluky iluzivních prostor, které se na obrazech otvírají, vyvolají v divákovi pocit psychedelické závratě a zároveň pobaví svojí do extrému vybičovanou absurditou.

Věřím, že navštívené výstavy opět rozšířily povědomí studentů o tom, jak diametrálně odlišné formy může mít současné umění a že toto zjištění bude mít pozitivní dopad v podobě inspirace pro jejich vlastní tvorbu. Je důležité dívat se a vstřebávat. Proto doufám, že se mi v brzké době znovu podaří zorganizovat exkurzi, která by svět umění ukázala opět z nového, nečekaného úhlu.


Jaroslav Róna 1997–2007
Galerie Hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu
kurátorka Olga Malá
23. 6 – 29. 10. 2017

Stínoví hráči/Shadow players
Tereza Eisnerová, Pavel Forman, Martin Mulač, Marek Škubal
Rock Café
5. 10. – 31. 10. 2017

Michal Cimala, Trash time (Don´t run!)
Trafo Gallery
kurátor Petr Vaňous
9. 9. – 5. 11. 2017

foto: Daniel Neskromny, Marek Škubal a Trafo Gallery