Je to již více jak týden, co se vydal námi plně obsazený autobus pana Gabriela do Prahy na zatím poslední „výlet za muzikou“. Čekalo nás divadlo Hybernia, na jehož jevišti se mělo odehrát další představení obnoveného muzikálu trojice Svoboda-Borovec-Hes Dracula.
Cesta po dálnici se odvíjela v obvyklém napětí: budou komplikace x nebudou komplikace? Když jsme míjeli čtrnáctikilometrovou dopravní zácpu ve směru od Prahy, tak se většina z nás upřímně modlila, aby něco podobného nepotkalo i nás. Přestože doprava v centru také značně „zhoustla“, díky dostatečné časové rezervě jsme autobus u Wilsonova nádraží opouštěli v příjemném čase, kdy do začátku představení zbývala ještě více jak hodina.
Po dnech sucha a horka byli mnozí nepříjemně překvapeni studeným deštěm, který se na nás řinul z ocelového pražského nebe – a neměla to být poslední nepříjemnost, kterou jsme ten den měli zažít.
Před šestou hodinou podvečerní jsme všichni zasedli do svých sedadel v zcela vyprodaném hledišti a nechali se unést jímavou Svobodovou hudbou a Borovcovými vtipnými a skvěle sestavenými replikami. V okamžiku, kdy představení gradovalo do finále své první části a kdy rozohněný Dracula svým hromovým hlasem ujišťoval všechny přítomné, že „je nesmrtelný“, tehdy zapracovala nebesa a sálem se rozhostilo ticho. Velkolepou tmu rozbíjelo světlo jediné svíce, která tvrdošíjně svítila navzdory výpadku elektřiny. Podle prohlášení „tiskového mluvčího“ představení Aleše Hámy, dešťová voda zalila vedení, způsobila zkrat a dosti neurvale vytrhla celé publikum z napínavého děje. Po několika nouzových opatřeních ze strany pořadatelů bylo nakonec možno opustit sedadla a protáhnout kosti i v poloze stojmo, leč po téměř hodinové pauze jsme opět byli rádi, že jsme se „uložili“ zpět do sedadel a představení se mohlo opět rozjet.
Přestože divák díky dlouhé pauze vypadl z rytmu i nálady představení, kvalitní výkony jednotlivých protagonistů opět rychle zahřály naše zchladlé sluchové receptory a dokázaly obnovit spokojenost a báječný pocit, který tento muzikál v divácích vyvolá.
Díky netradičnímu průběhu jsme si mohli na vlastní kůži „ochutnat“, jak geniální musí autoři textu i hudby být, aby dokázali vyšroubovat pozornost diváka a vtáhnout ho na více jak devadesát minut do děje a jak opatrně musí s jednotlivými ingrediencemi hudebního představení pracovat, aby pauza mezi jednotlivými dějstvími neznamenala nepříjemný a násilný předěl, ale přirozenou hranici, po které lze zase hladce vklouznout do děje a docestovat až do finále.
Cesta zpět již žádná protivenství nepřinesla a tak pozitiva naštěstí mnohonásobně převážila. Do Světlé dorazil autobus spokojených výletníků, kterým ještě v uších doznívalo sborové „…co zůstává, je tvé Já, nad nízkostí se vznést má, ať zbožňován, ať na hůl brán, buď kým chceš být, jsi svůj pán…“
