Podoby a proměny současné malby

Agendy:
 
Výtvarné , Vyšší odborná škola
Publikováno:
 
10.02.2014 10:43
Poslední úprava:
 
před 5 lety

Dne 6. února se konala další výprava za uměním do pražských galerií. Naším cílem byly tentokrát dvě výstavy jediného média -malby. V Galerii Václava Špály na Národní Třídě představuje Jan Hísek výběr kreseb a maleb s názvem Řeka a galerie Vernon v Holešovicích přináší aktuální tvorbu slovenského malíře Martina Gerboce. Studenti (v pestrém složení od I.V po II.VOŠ) tak měli vynikající možnost zhlédnout a porovnat dva diametrálně odlišné přístupy k chápání současné malby a jejích přesahů.

Jan Hísek: Řeka

Kroky naší výpravy směřovaly nejprve na Národní třídu do legendární Galerie Václava Špály, výstavního prostoru s dlouhou a pohnutou minulostí, spojeného dodnes se jménem teoretika a historika umění Jindřicha Chalupeckého (jehož jméno dnes nese také prestižní ocenění pro mladé umělce do 35 let), který tuto instituci řídil v letech 1965 –1970, v krátké „zlaté éře“ velice progresivních výstavních počinů, která pak byla normalizací 70. let opět násilně přerušena. Téměř symbolicky je rok 1965 také rokem narození autora právě probíhající výstavy Řeka, malíře a grafika Jana Híska. Umělec, absolvent VŠUP v Praze v ateliéru knižní kultury a písma, je už od počátku 90. let nepřehlédnutelnou a také nezařaditelnou solitérní osobností české výtvarné scény. Původně bytostný grafik se postupně začal věnovat i kresbě a dal tak vzniknout volným cyklům kreseb a grafik, spojených hlubokými vnitřními souvislostmi. Povahou vášnivý experimentátor a hledač neprobádaných možností vyjádření se koncem 90.let začíná intenzivně věnovat i malbě. Dnes se tento tvůrce suverénně pohybuje mezi technikami, dokáže je přetvářet a kombinovat a z podhoubí této alchymie vyrůstá svébytné dílo, vymykající se všem stylům a tendencím. Hískovy obrazy jsou jakýmsi mikrokosmem s vlastními zákonitostmi a vztahy. Ve složitých, ornamentálních strukturách, které autor intuitivně navrstvuje kolem počátečního bodu v procesu organického bujení, se odehrává bezpočet mnohdy téměř neviditelných výjevů. Postavy tvorů z neznámých mýtů zvolna proplouvají mezi buněčnými strukturami myriád maskám podobných obličejů mlčenlivých strážců, vprostřed kosmických vírů bujících forem náhle vyvstávají siluety vzdálených měst, důvěrně známých i nezemsky přízračných zároveň. Původně striktně černobílou škálu dnes doplňují též základní barvy, odkazující k jednotlivým elementům. Modré „vodní“ obrazy se tak stávají vyvažujícím protipólem k nejaktuálnějšímu cyklu „ohnivých“, rudočerných pláten, tvořících hlavní část expozice (jmenujme alespoň dva největší obrazy z roku 2013 „Vítězná růže“ a „Oheň v řece“). Často se v obrazech objevují také reflexe konkrétních autorových zážitků a vjemů ze skutečných míst či setkání, která se ho dotýkají a obrazy se tak stávají i jakýmsi deníkovým záznamem, kde se ovšem realita mísí s imaginací v jediném souzvuku velkolepé symfonie Universa.

Jedním z nejsilnějších momentů naší návštěvy výstavy Řeka byla zcela určitě přítomnost samotného autora. Jan Hísek s bezpříkladnou ochotou připravil speciálně pro naši skupinu komentovanou prohlídku a osobně nás provedl celou expozicí. Ve svém výkladu poodhalil tajemství vzniku a inspirací svých obrazů, nachal nás nahlédnout i do technologických tajů své malby, využívající mnohdy několikanásobnou přemalbu, prorývání, odbrušování či rozmazávání. Věřím, že pro studenty bylo osobní setkání s umělcem opravdu nezapomenutelnou událostí a kdoví, snad je též motivuje v jejich vlastním uměleckém rozvoji.

Martin Gerboc: Stíny

(I am afraid of sleep just as one is afraid of a large hole…)

Druhá navštívená výstava přináší divákům diametrálně odlišný pohled na současnou malbu. V industriálních prostorách galerie Vernon v Holešovicích (jedná se o poslední výstavu na tomto místě, pak se galerie stěhuje) rozpoutává své temné vize slovenský malíř Martin Gerboc (1971). Výrazné dílo tohoto absolventa Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě je českému diváku známé například z nedávných kolektivních výstav v pražském Rudolfinu, Decadence now! (2011) a BUTTERFLY EFFECT? (2013)

Dílo Martina Gerboce je prodchnuto zpodobňováním krajních mezí lidského myšlení a konání, jeho leitmotivem je balancování na tenké hranici vizuální únosnosti. Na jeho rozměrných plátnech defilují ve (zdánlivě) chaotických, kolážovitých kompozicích postavy trýzněných i trýznitelů, náboženské motivy se mísí se satanistickou symbolikou, hedónistické existence z berlínského kabaretu tančí delirický tanec na pozadí hlídkových věží koncentračních táborů. Autor svými syrovými vizemi vmetá divákovi přímo do tváře výjevy, před kterými by tento raději zavřel oči. Extremismus, pornografie, násilí a deviace, vše je předváděno ve své plné obludnosti. Gerboc tak ale nečiní nahodile, jeho umění si neklade za cíl povrchní šokéznost. Chaotická změť jeho drásavých scén je ve skutečnosti pečlivě komponována a nese v sobě nesčetné kulturní odkazy a ostrou kritiku společenských dějů. Vnímavý divák tak postupně rozkrývá jednotlivé vrstvy a nachází citace starých i současných osobností dějin umění, ať už je to Goya, Edvard Munch, Otto Dix nebo americký fotograf Joel Peter Witkin. Významné je i autorovo úzké sepětí s literaturou, často se přímo odkazuje k francouzské a německé literární a filozofické tradici (Baudelaire, Sartre, Brecht, de Sade, Foucault). Gerboc ve svých obrazech pracuje s textem velice často. Někdy cituje celé pasáže, jindy vyrývá krátké výkřiky či hesla do komiksových bublin a nechává tak postavy svých infernálních scén přímo promlouvat. Na nejnovějších dílech (na výstavě několik pláten z roku 2013) je pak patrný autorův posun od „davových“ scén boshovského šílení k intimnější, přesto však neméně naléhavé osobní zpovědi. Formáty se zmenšují, barevnost je tlumenější a objevují se stylizované autoportréty, sžíravá a sebezraňující meditace obrácená od hrůz světa do vlastního (a možná neméně hrůzného) nitra.

Gerbocovo dílo je nesmírně zajímavé i po technické stránce, označení malba se totiž pro jeho obrazy jeví jako zoufale nedostatečné. Autor ve své originální technice (jejíž tajemství úzkostlivě střeží) kombinuje fotografii, sítotisk, malbu i kresbu a vše do sebe zapadá v jedinečném, znepokojivém celku. Většinou monochromní barevnost Gerbocových děl vychází z barev tkání a sliznic lidského těla – divák je takovým odstínem otřesen a zmaten, aniž si možná uvědomuje spojitosti, které však jeho podvědomí neomylně zpracovává.

Paralelu k autorovým kompozičním postupům bychom pak snáze než ve výtvarném umění hledali v hudbě. Autor má určitý rejstřík obrazových motivů, které používá a různě kombinuje podobným způsobem, jako DJ mixuje jednotlivé nasamplované stopy do neustále proměnlivých kompozic. Konečně má Martin Gerboc k hudbě velmi blízko, dlouhodobě spolupracuje s postpunkovou kapelou The Last days of Jusus, s nimiž vytváří klipy, jež jsou jakýmsi audiovizuálním ekvivalentem k jeho malířskému dílu.

Výstava rozdělila naši skupinu na dva tábory: pro první byly výjevy Martina Gerboce možná až příliš silná káva, nicméně druhá, početnější část účastníků se nenechala odradit, v živé diskusi jsme se společně snažili rozkódovat složitou strukturu obrazů a studenti si pak s velkým zájmem prohlédli ještě i vystavenou monografii, která autorovi před nedávnem vyšla v nakladatelství Arbor Vitae. Oba tábory se však dokázaly shodnout na tom, že je důležité dílo vidět a poznat, ať už náš pozdější názor na něj bude jakýkoli. Je to cenná zkušenost a o tu by budoucím adeptům umění mělo jít především…

http://www.hisek.cz/

http://www.spalovka.cz/

http://www.galerievernon.com/stranka-novinky-161

Foto: Tereza Krejcárková a www stránky umělců a galerií