Plzeň sochařská

Z cyklu exkurzí po zajímavých výstavách

Agenda:
 
Výtvarné
Publikováno:
 
01.10.2014 11:38
Poslední úprava:
 
před 5 lety

Ač se školní rok zatím teprve pomalu rozjíždí, cyklus exkurzí po zajímavých výstavách je už opět o jeden skalp bohatší. A začali jsem hned cestou poměrně dalekou – naším cílem byla západočeská metropole a hlavní město kultury pro rok 2015, Plzeň.

Exkurze byla tentokráte naplánována především pro sochaře (lhostejno, zda se skrývají mezi zahradními architekty či restaurátory), neboť jsme měli během jediného dne možnost shlédnout hned čtyři výstavy, které se sochařství týkaly, ať už se jednalo o raně gotické dřevořezby, či instalace současných tvůrců. Pojďme si tedy navštívené expozice přiblížit v pořadí, v jakém jsme je dne 17. září navštívili.

Diecézní muzeum a poklady jeho sbírek

Prvním zastavením naší pouti za sochami bylo Diecézní muzeum, sídlící v překrásných prostorách někdejšího františkánského kláštera. Zvenčí nenápadná instituce je skutečným „skrytým klenotem“ Plzně, ukrývá totiž rozsáhlou sbírku gotických a barokních sochařských památek, obrazů, fresek i liturgického náčiní nedozírné hodnoty. Křížová chodba, obklopující rajský dvůr někdejšího kláštera, předkládá divákovi působivý soubor sochařských děl období gotika a baroka, vše především západočeské provenience. Čtyři strany chodby jsou rozlišeny tematicky: první představuje zobrazení apoštolů, ve druhé se setkáváme se světci a mučedníky, třetí přináší soubor děl s mariánskou tematikou, řazený navíc v duchu mariánské ikonografie chronologicky od Zvěstování po Nanebevzetí. Čtvrtá část pak přináší výjevy ze života Ježíšova, opět řazené od narození po mučednickou smrt na kříži. Zvláště pro účastnice z ateliéru restaurátorství bylo setkání se sochařským dílem minulosti neocenitelnou zkušeností, protože i ony samy se během výuky musely vypořádat s problémy barokní sochařské kompozice i s křesťanskou ikonografií či významem atributů jednotlivých světců. Nejsilnějším dojmem jistě zapůsobila dřevěná díla nejslavnějšího českého barokního mistra Matyáše Bernarda Brauna, v této expozici zastoupená: subtilní Zvěstování Panně Marii a především monumentální Ukřižovaný Kristus, jehož dokonalé anatomické zvládnutí je vrcholným svědectvím Braunova sochařského génia. Patro budovy pak přineslo ještě překvapení v podobě trojice monumentálních oltářních obrazů od tří nejvýznamnějších barokních malířů českých zemí: Václava Vavřince Reinera, Petra Brandla a Karla Škréty, klenotnici se sbírkou liturgického náčiní, relikviáře a především obraz Panny Marie Poleňské od předního mistra německé gotické malby, Lucase Cranacha staršího (zastoupený v současné době reprodukcí, originál je restaurován).

http://www.zcm.cz/objekty/muzeum-cirkevniho-umeni-plzenske-dieceze

Sekal a Japonsko

Západočeská galerie
kurátor Marie Klimešová a Petr Jindra

Druhá zastávka zavedla naše kroky do výstavní síně Masné krámy, spadající pod Západočeskou galerii. V trojlodí historické budovy je v současné době možné shlédnout výstavu Sekal a Japonsko. Jedná se o nevšední kurátorský počin: na dlouhých stolech se zde setkává sochařské dílo Zbyňka Sekala s artefakty japonského užitého umění 19. století, pocházejících nejčastěji z etnografických sbírek Náprstkova muzea v Praze. Toto na první pohled možná překvapivé setkání má svoji logiku. Zbyněk Sekal, žijící od roku 1969 v emigraci nejprve v Berlíně a později ve Vídni, navštívil Japonsko dvakrát a stalo se jeho srdeční záležitostí, přestože sochařův vztah k němu byl ambivalentní a snoubil v sobě jak pocit jistého myšlenkového spříznění s tradiční kulturou (které v Sekalově díle spatřovali s nadšením též jeho japonští přátelé), tak i zmatení z cizího prostředí, odlišných zvyků, jazyka a způsobu života, s nímž se musel Sekal během svých pobytů vypořádávat, jak o tom výmluvně svědčí citáty z autorových deníků, které výstavou provázejí. S japonským pojetím estetiky má nicméně Sekalovo dílo skutečně mnoho styčných ploch. Je to především zájem o předměty s pamětí. Zatímco japonská estetika wabi sabi je založena na adoraci předmětů používaných, které se stávaly skutečně krásnými teprve tehdy, když začaly nést ušlechtilé známky opotřebení , Sekal ve svých sochařských objektech často vdechuje nový život fragmentům předmětů denní potřeby se stopou používání. Kus dveří se zjevnou světlejší ploškou na místě někdejšího pantu je adjustován a povýšen na umělecké dílo, stále však s sebou nese energii stovek rukou, které jím předtím pohybovaly. Možná, že tento přístup nelze nazvat ani tak obecně „japonským“, jako spíš pokorným a ztišeným, s úctou pohlížejícím na vše, co stárnutím a užíváním získává „duši“.

http://www.zpc-galerie.cz/cs/exhibitions/info/38

Benedikt Tolar: Na plech

Galerie města Plzně
kurátor Jindřich Lukavský

Třetí zastavení nás zavedlo do Galerie města Plzně, která hostí výstavu jednoho z čelních představitelů mladé sochařské generace, Benedikta Tolara (*1975). Tolar je znám jako autor morbidně černohumorných modelů, sestavených z částí plastových letadélek a zvířecích kostí, v posledních letech však leitmotiv jeho tvorby tvoří objekty vzniklé ze starých automobilových střech a karoserií. Odtud též ironicky mnohoznačný název výstavy. Tolarovy nové práce jsou skutečným postmoderním mixem, který využívá tvarosloví minimalismu, respektive rafinovanou hrou s formou minimalistický objekt imituje.Ve skutečnosti se však jedná vlastně o ready-made: narozdíl od minimalistického tvůrce, dlouze hledajícího a cizelujícího maximálně oproštěný tvar, Tolar objekty dokonale pravidelného tvaru nachází. Starým žigulíkům a autobusům odřezává střechy i haubny a adjustací těchto „skalpů“ po způsobu minimalistických tvůrců dociluje ve výstavní síni dojem expozice tohoto dnes již klasického směru. Mimikry jsou dokonalé. Vztah autora samotného k minimalismu je nejednoznačný: respektuje jej jako důležitou kapitolu historie umění a čistota formy i oproštěnost tohoto směru jej určitým způsobem fascinuje. Stejně tak je ale citelně přítomný osten ironie, záměrně matoucí a s mírně škodolibou radostí rozehraná hra s divákovou vizuální zkušeností. Benedikt Tolar skládá minimalismu hlubokou poklonu, avšak s ironickým úšklebkem na rtech.

Pro studenty jistě silným zážitkem byla přítomnost samotného autora, který nás, s bezprostředností a humorem sobě vlastním, celou výstavou osobně provedl a nechal nás nahlédnout i do technologických tajů vzniku jednotlivých objektů. Už jen to by samo o sobě by byl zážitek: povrch Tolarových objektů totiž vzniká téměř alchymistickým způsobem a výsledky jsou někdy překvapením i pro autora samotného. Benedikt Tolar užívá pro povrchovou úpravu svých děl přírodních procesů: řízené koroze, usazování sedimentů…někdy je socha ponořena do postupně upouštěného bazénu slané vody, která na povrchu vyčaruje pozoruhodné kresby, jindy zdobí objekt-střechu soustředné kruhy-relikty někdejších osmdesáti litrů kávy. Nejsilnějším (alespoň pro mne) momentem výstavy je pak instalace v posledním sále, situovaném v kamenném podzemí galerie. Bílý objekt (který byl kdysi vanou) levituje v prázdném setmělém prostoru za ohlušujícího dunivého zvuku, který dodává scéně punc jakéhosi tajemného rituálu neznámého kultu. Po ironii zde už není ani stopy, je nahrazena prožitkem téměř transcendentálním.

http://galerie-plzen.cz/

Marek Škubal: Bůh odporných věcí

Visio Art Gallery
kurátor Otto M. Urban

Čtvrtá a poslední zastávka pro mne byla velmi specifická. Výstava s názvem Bůh odporných věcí, která právě probíhá v galerii Visio Art na Roudné, je totiž mou vlastní výstavou a proto jsem v tu chvíli už nebyl jen komentátorem práce cizí a mnohdy historické, ale šel jsem „s kůží na trh“, abych představil studentům svoji vlastní tvorbu a stal se tak na chvíli z hodnotitele hodnoceným.

Výstava Bůh odporných věcí je koncipována spíše jako grafická, byť se na ní setkáme i s pracemi trojrozměrnými. Tři místnosti galerie rozdělují expozici do tří tematických okruhů. V první z nich se setkáváme s nejnovějším cyklem prací, podle něhož nese celá výstava název, tj. Bůh odporných věcí. Tento zatím nedokončený cyklus vzniká kontinuálně od podzimu 2013 a je tvořen technikou tzv. scratchboardu, prakticky nepoužívané grafické techniky, spočívající v prorývání černé plochy desky ostrým hrotem na bílý podklad. Výsledkem je vlastně kresba v negativu, objemy nejsou budovány postupným stínováním, jak je to u tradičních kresebných postupů běžné, ale naopak postupným přidáváním světla, vysvobozováním forem z temnoty černé desky. Námětem tohoto cyklu jsou vlastně portréty jednotlivých božstev, celý cyklus není nic jiného, než neustále se rozrůstající panteon, ikonografický kánon pro zobrazení bohů ztraceného kultu. Této tematice se věnuji systematicky už řadu let, naplno se však tyto tendence projevily v mé diplomové práci s názvem Animal Boddhisattva, která se formulováním ikonografie pro mnohé děsivých božstev obklopených plamennou aureolou přímo zabývala. Má božstva nesou ve své fyziognomii podobu červích bytostí, motiv červa a jeho interpretace je totiž motivem, který mě provází od roku 2010 prakticky ve všech mých realizacích, ať již sochařských, nebo grafických. Červ, chápaný tradičně jako symbol rozkladu, hniloby a smrti je pro mne (aniž bych zpochybňoval zmíněné negativní konotace) také symbolem nového života, hlásícího se o životní prostor na ruinách toho, z čeho život již vyprchal. Je to též symbol přerodu, pokračování v nové formě existence. Tento zákon zachování života, kdy z mrtvého povstává zas živé, je pro mne vlastně obrazem nesmrtelnosti. Proto není v žádném případě možné má slepá a stále hladově pohlcující božstva nahlížet jako zlá -jsou symbolem nikdy nehasnoucího věčného života.

Druhá místnost, jejíž stěna je natřena na červeno, je srdcem celé výstavy. Červená barva se stává spojnicí mezi jednotlivými tematickými okruhy. Červené jsou pasparty scratchboardů, červená je pečetní barva tisků, o nichž bude ještě řeč. Na červené zdi druhé výstavy je instalován dvanáctidílný cyklus Infinity. Jedná se o digitální tisky na leštěném nerezovém plechu, techniku, kterou jsem poprvé použil u své diplomové práce. Infinity je vlastně nekončící smyčkou, první a poslední obraz je stejný. Celý cyklus, jehož hlavním motivem je postupný rozpad- dělení na stále menší části, je možné číst znovu a znovu. Původně byl určen pro knihu Universa, vydanou v Edici současné akademické kresby, nicméně pozdější prezentace těchto kreseb na zdi jako cyklu obrazů je pro chápání zacyklené sekvence myslím vhodnější.

V třetí místnosti nalezneme expozici kamenných pečetidel a jejich v rámech adjustovaných tisků. S touto tradiční disciplínou asijského umění jsem se seznámil během svých studií na Taipei National University of the Arts na Taiwanu, kde jsem měl vzácnou možnost studovat tento obor u nejvýznamnějšího tvůrce pečetidel a kaligrafa Prof. Li Hsiao Kuna. Tato technika se stala mojí srdeční záležitostí, neboť v sobě snoubí dvě má oblíbená média: sochařství a grafiku. Pracuji zde s kamenem, ale výsledkem je tisk. Navíc miniaturní formát je výzvou a příjemným protipólem monumentálního sochařství.

To je na výstavě zastoupeno Stélou Novorozených, nejstarší (2010)a také nejtěžší (1 t) prací na výstavě, instalované na dvorku galerie. Opět se zde setkáváme s motivem červa, tentokrát však v podobě chaotické změti nesčetných propletených červích těl. Tento motiv se opakuje ještě u dvou menších reliéfů Novorození I a II a v miniaturním měřítku též na dvou pečetidlech. Symbolicky tak opět provází výstavou a propojuje v jeden celek všechny prostory galerie.

http://www.novinky.cz/vase-zpravy/plzensky-kraj/plzen-mesto/124-26826-motivuji-tvorbu-mladeho-umelce-pohanska-a-davno-zapomenuta-bozstva.html

http://plzensky-kraj.5plus2.cz/marek-skubal-umeni-visio-art-gallery-dvn-/plzen.aspx?c=A140910_121823_ppd-plzen_p2lad

Pevně věřím, že pro studenty byla návštěva Plzně a jejích galerií přínosem, že široké spektrum navštívených výstav pomohlo k rozšíření názoru na to, jak může vypadat sochařská tvorba a z jak rozdílných přístupů může pramenit. Pokud viděné povzbudí alespoň některého ze studentů k vlastní tvůrčí aktivitě, nemohl jsem si přát víc…

foto: Tereza Krejcárková, Lubica Toušová (Visio Art Gallery)