Žďár nad Sázavou je výhodnou destinací pro poznávací cestu – není daleko od Světlé, je dobře dostupný vlakem a zároveň na malé ploše nabízí široké spektrum památek a expozic.
Ve čtvrtek 23. 10. 2014 sem vyrazili studenti tříd I. G, II. G a II. V v doprovodu svých třídních. Počasí nic moc, hustá mlha přešla v drobné mrholení, ve Žďáru se k tomu přidaly i nepříjemné poryvy větru – spíš konec listopadu než pozdní říjen. Ovšem kromě počasí jsme měli celý program naplánovaný téměř na minuty: od vlaku rychle na místní dopravu, odtud k areálu zámku, kde už nás čekal průvodce z místního turistického centra.
V jeho doprovodu a s jeho výkladem absolvujeme první část dnešního programu. Míříme nejprve do konventního kostela cisterciáckého kláštera. Teplo tu není, ale aspoň nemokneme – a můžeme obdivovat ohromný prostor chlubící se nejdelší hlavní lodí mezi moravskými sakrálními stavbami. Barokní výzdoba je úžasná a impozantní, jak se na baroko sluší, stejně působivá je ale moderní mozaika zachycující výjevy z dějin kláštera. Vznikla právě před dvaceti lety a jejím autorem je výtvarník Jaroslav Šerých.
Z baziliky míříme na bývalý rajský dvůr, dnes už neúplný, protože po velkém požáru v 18. století zůstalo jedno křídlo stavby neobnoveno. Nahlížíme do kaple skrývající hlubokou klášterní studnu. Kaple – stejně jako mnoho okolních staveb – je spojena s osobou geniálního barokního architekta Santiniho.
Zámeckým nádvořím pak přecházíme do další části prohlídkového okruhu – do galerie. Vstupní prostor je citlivou kombinací mramoru a skla. Dozvídáme se, že skleněné plastiky a výplně vnitřních gotických oken vznikly v nedaleké škrdlovické huti a jsou dílem sklářského výtvarníka Františka Víznera. V přízemí je umístěna expozice nazvaná Pocta Santinimu. Postranní panely zobrazují fotografie a plány staveb realizovaných Santinim v Čechách i na Moravě, vitríny uprostřed sálů nabízejí jejich modely. Točitým schodištěm pak vystoupáme do prvního patra, kde v několika sálech lze zhlédnout plátna a sochy barokních umělců. Všechny vystavené exponáty patří do sbírek Národní galerie. Zde se také loučíme s naším průvodcem.
Po krátké pauze přecházíme do Muzea knihy. Studenti už jsou rozděleni do sedmi týmů, třímají pracovní listy, které budou muset vyplnit. Milá průvodkyně nás vítá, u vchodu nás seznamuje s historií areálu a vpouští nás dál. Jsme trochu překvapeni, najednou totiž stojíme tváří v tvář předkům – proti nám praotec Čech, za ním kněžna Libuše, udatný Bivoj s kancem na zádech, o kousek dál za palisádou bojovná Vlasta vede dívky proti mužům…Je zde totiž nakrátko putovní výstava Staré pověsti české. Na panelech kolem jsou připomenuty známé příběhy českého dávnověku, ale také jejich výtvarné zobrazení slavnými umělci od Mikoláše Alše po Jana Zrzavého. Přijímáme výstavu jako milý bonus k programu, pak pokračujeme do vlastní expozice.
Muzeum knihy nabízí nevšední expozici k dějinám písma a knihy od počátku po 21. století. Studenti se pouštějí do hledání odpovědí na úkoly, my zas do rozhovoru s průvodkyní. Její informace nám ale vůbec nedělají radost. Zjišťujeme, že za týden se prostory uzavírají – ovšem nejen na zimní serózu, nýbrž natrvalo. Národní muzeum se s rodinou Kinských, tedy majiteli zámku, nedohodlo na dalším sdílení prostor a celá expozice, jedinečná svým pojetím, skončí v krabicích kdesi v depozitu muzea. Tak tohle je opravdu škoda.
Hodina v muzeu uběhla rychle a my máme čas na malé občerstvení. Na radu průvodkyně trávíme polední pauzu v nedaleké cukrárně Tři hvězdy. Je dost prostorná, abychom se všichni vešli (vždyť je nás bezmála čtyřicet), má skvělé zákusky a pamlsky všeho druhu a hlavně – je tu teplo!
Pak už nás čeká poslední část. Mírně rozbahněnou cestou kolem rybníka a pak po krkolomných schodech nahoru – a jsme před poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. I toto je dílo Jana Blažeje Santiniho – a je tak jedinečné, že je na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Výklad průvodkyně není dlouhý, ale dozvídáme se vše podstatné o stavbě, jejím staviteli i o osudu světce, jemuž je kostel zasvěcen. Stavba vznikla na objednávku opata žďárského kláštera a v roce 1784 byla velmi poničena ohromným požárem, který zachvátil i klášter dole. Jen díky místním farníkům byl objekt opraven a tudíž i zachován. Celý areál prošel v době poměrně nedávné rozsáhlou rekonstrukcí, a to jak samotná budova, tak i celý vrch, který byl odlesněn, aby kostel mohl vyniknout už z dálky.
A tím program končí. Počasí se od rána nijak neumoudřilo, a proto volíme už jen přímý přesun na nádraží a odtud vlakem domů, do tepla a sucha.
