OSVĚTIM 2015

Poznávací exkurze v rámci školního projektu o holocaustu

Agendy:
 
Informační portál , Sociální a zdravotní, Gymnázium
Publikováno:
 
14.05.2015 16:03
Poslední úprava:
 
před 5 lety

Již potřetí se studenti naší školy společně se svými rodiči, přáteli a známými zúčastnili poznávací exkurze do koncentračního tábora Osvětim. O tuto akci byl opět velký zájem.

Do Polska jsme vyrazili 5. 5. 2015 v sedm hodin ráno. Bezchybný servis nám zajišťovala CK VOMA Třebíč. Po téměř pětihodinové jízdě autobusem jsme dorazili do cíle naší cesty. Nejprve jsme absolvovali tříhodinovou prohlídku KT Auschwitz I. Prošli jsme si jednotlivé budovy, kde jsme si prohlédli expozice věnované krutému táborovému systému. Díky zasvěcenému výkladu dvou polských průvodců jsme získali spoustu zajímavých informací o „táboru smrti“. Někteří účastníci z řad studentů neměli odvahu vstoupit do některých budov. Prohlídka plynové komory a krematoria byla nad jejich síly. Atmosféra byla vskutku tísnivá.

Kolem půl páté odpoledne jsme se autobusem přesunuli do KT Auschwitz II. Zde to bylo podobné, i když velká část prohlídky probíhala pod širým nebem. Zastavili jsme se mj. u památníku věnovaného obětem fašismu. Po zhruba hodinovém pobytu v KT Auschwitz II jsme se rozloučili s našimi erudovanými polskými průvodci a vydali se na cestu k domovu. Unaveni, ale plni zážitků z Osvětimi.

Poděkování patří oběma řidičům CK VOMA Třebíč i průvodkyni, která nám tlumočila během celého výkladu z polštiny.

O své zážitky se podělili i někteří z účastníků:

Místo, kde zemřelo tolik lidí, tolik nevinných duší…Pořád si říkám, co se může stát, že někomu se zrodí v hlavě taková myšlenka. Myšlenka, která zabila tisíce lidí.

Mráz po zádech při každém kroku, při každém pohledu na oblečení, boty, brýle, nádobí či dokonce vlasy. Divný pocit při každém pomyšlení na to, co museli prožívat muži, ženy i děti, kteří se dostali do tábora Osvětim.

Ostnaté dráty ohraničující cihlové domy, v jejichž zdech je vrytá bolest a utrpení. Místo zla. Myslím si, že jinak se koncentrační tábor nazvat nedá.

Byl to pro mě neskutečný zážitek. Díky tomuto výletu jsem si uvědomila cenu našeho života a taky to, jak jsou lidé bezohlední a zabíjejí sami sebe. Uvědomila jsem si, jak jsou lidé dnešní doby rozmazlení. Věčné stížnosti na jejich „špatný život“. Kdyby prošli toto místo, uvědomí si, co je to špatný život.

Myslím si, že tento výlet mi hodně otevřel oči a srovnal hodnoty v mém životě.

Eliška I. E

Dnes je to pouhá smutná část lidské historie. Doufejme, že historie. Měla jsem z toho celkem strach, úsměv z tváře zmizel, když jsme vešli dovnitř. Stačí to k tomu, aby vám přeběhl mráz po zádech. Pro někoho to není emočně tak náročné, ale musíte mít odvahu vkročit tam. Myslím si, že každý člověk by měl alespoň jednou zajet do Osvětimi či jiného koncentračního tábora, aby se už nic takového neopakovalo. Nelidské.

Pro návštěvníky je to udělané dobře. Vidíte všechnu hrůzu, která tam byla na „denním pořádku“. Hygienické podmínky, práce, zima, žádné soukromí, bolest, hlad, nemoci, to není zdaleka vše, co museli trpět. Tolik životů, tolik tváří. Je mi hanba, za nás lidi, za naše chování. Těžko se popisuje, jaké to tam bylo, když díkybohu jste na straně návštěvníků.

Lenka II. G

Konečně přišel můj dlouho očekávaný den. S taťkou jsme se domlouvali, že si uděláme výlet do Osvětimi už dávno, ale nikdy jsme tento plán nezrealizovali. Jelikož mě téma holocaust zajímá, potěšila mě nabídka exkurze od školy. Neváhala jsem a hned jsem se zapsala, čehož rozhodně nelituji. Vyčerpávající pětihodinová cesta autobusem stála za to!

Ačkoliv jsem dost věcí věděla sama, přibylo mi i pár zajímavých informací. Bylo ohromující vidět to všechno naživo a projít se prostory, které znám jen z dokumentů a filmů.

Na naší exkurzi mě ale k slzám dojala až skupinka lidí, kterou jsme míjeli u starého vagónu v Březince. Procházeli jsme kolem staré paní, která nejspíš touto hrůzou sama prošla. Byla obklopená příbuznými, kteří byli také Židé. Vidět plačící a zdrcené osoby, kterých se holocaust nejvíce týkal, bylo asi nejsmutnější. Samo o sobě je hrozné to, co se dělo. Ale nutné je uvědomit si, jak moc to ubližovalo nejen těm, kteří zde museli žít v nelidských podmínkách a pak umírat za pro nás nepředstavitelných okolností, ale také příbuzným či známým, kterým kvůli téhle hrůze vyvolané pouze z nenávisti způsobila Osvětim nesmazatelnou a neléčitelnou bolest.

Naše exkurze mi přinesla velký zážitek. Myslím, že na toho místo by se měl podívat každý, abychom si uvědomili, co člověk dokáže páchat za činy a že k těmto činům už nesmí nikdy docházet.

Bára III. G

Pohodlně jsme se usadili do autobusu a jelo se. Stále jsem si říkala, že mě to nijak nemůže zasáhnout. Ale pak, když vejdete a nad hlavou máte bránu, kde je napsáno „práce osvobozuje“, před vámi bloky, ze kterých srší veškerá historie, bolest i strach a všude ostnaté dráty, které vás přivedou do stavu bezmoci, tak to na vás padne. A už nemáte tu stejně dobrou náladu, se kterou jste přijeli.

Průvodce vás provází jednotlivými bloky a vy vidíte „sbírky“ vlasů, brýlí, kartáčů, bot, oblečení a všeho, o co byli Židé, lidé jako my, připraveni. Začnete přemýšlet, že to vlastně není tak „v pohodě“, jak jste si mysleli, a jaké by to vlastně bylo, kdybyste na stejném místě stáli vy. Museli byste dřít a jediná odměna za tu všechnu dřinu by byla smrt. Smrt, která je možná i osvobozením od toho pekla. Zastavíme se v bloku, kde byla uctěna památka přímo českých obětí. Tisíce fotek Židů, kteří zemřeli kvůli německým zrůdám.

Když už je toho všechno na nás dost a my nestíháme všechnu tu hrůzu pobírat, tak se zastavíme před malou nenápadnou budovou s obrovským komínem. „ZDE SE PÁLILA TĚLA“ – a přesně po těchto slovech vám přeběhne mráz po zádech. A vy nemůžete uvěřit, že by někdo byl schopný něčeho takového.

Konečně je po všem a vy sedíte v autobuse, celou cestu před očima vidíte ty všechny lidi, ten strach i bolest a můžete jenom doufat, že už nikdy nepřijde nikdo, kdo by byl něčeho takového schopen.

Kateřina 1. E


Petr Vampola

Učitel českého, anglického a francouzského jazyka