Minulost, která varuje

Exkurze do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku

Agendy:
 
Informační portál , Gymnázium
Publikováno:
 
23.04.2018 19:51
Poslední úprava:
 
před 3 lety

Ve čtvrtek 19. 4. 2018 jsme vyrazili do Rakouska. My – 36 studentů Uměleckoprůmyslové akademie, dva pedagogové a několik rodičů a kamarádů doplňujících autobus. Naším cílem byl Mauthausen, první koncentrační tábor založený mimo Německo. Vznikl už v srpnu 1938, osvobozen byl v posledních dnech války v květnu 1945 vojáky americké armády. Mezitím jím prošly stovky a tisíce vězňů ze zemí celé Evropy.

Naše cesta začala ve Světlé v 7 hodin ráno a v 11 hodin dopoledne jsme byli v cíli. Na prohlídku jsme měli celé čtyři hodiny. Počasí nám neobyčejně přálo, nebe bylo modré, sluníčko svítilo, jako by nám příroda chtěla vynahradit děsivé zážitky spojené s tragickou minulostí tohoto místa.

Nejprve jsme zamířili na tzv. schody smrti, kudy vězni z tábora odcházeli do kamenolomu a kde byli často vystaveni zvůli a sadismu dozorců; ti je nechávali do schodů vynášet až padesátikilové žulové bloky a často jen pro zábavu je sráželi dolů ze schodů nebo – ještě hůře – z útesu nad schody, kde vězeň neměl šanci pád přežít.

Pak jsme prošli areál národních památníků na prostranství před táborem. Jednotlivé národy zde vytvořily působivé monumenty z kovu a kamene, aby připomněly památku svých zemřelých příslušníků. První pietní místo zde po válce vytvořila Francie, pak se přidaly další země. My jsme se pochopitelně zastavili na chvíli před památníkem Čechů a Slováků.

Poté jsme se přesunuli do vlastního areálu tábora. Jsou zde dochované některé původní dřevěné bloky určené pro 300 vězňů, reálně jich zde ale bylo namačkáno i dva tisíce. I když tábor nebyl vyhlazovací, úmrtnost byla vysoká, proto během války vzniklo nakonec i krematorium se spalovacími pecemi a v době přelidnění tábora i neblaze proslulé plynové komory. Tyto části jsou dochované a dostupné návštěvníkům. Historii tábora pak připomínají od roku 2013 dvě stálé výstavy a „Místnost jmen“ – prostor, kde jsou jména obětí tohoto tábora.

Vnitřní zeď tábora pak doplňují i pamětní desky osazované postupně jednotlivými národy, ale i organizacemi. Co nás zaujalo, to byla zbrusu nová deska s datem osazení květen 2018, zřejmě nainstalovaná k letošnímu pietnímu aktu, který v táboře probíhá každoročně ve výroční den osvobození.

Když jsme ve tři hodiny odpoledne vyjížděli z areálu, panovala v autobusu trochu stísněná nálada. Jarní počasí i rozkvétající příroda podél cesty však chmury rozehnaly a domů jsme se vrátili obohaceni o řadu nových dojmů. Dopravu nám vzorně zajistila firma ZODOS Okrouhlice a její řidič pan Doležal.

A dojmy některých účastníků? Tady jsou:

Na každého se při vstupu do prostor koncentračního tábora přenesla atmosféra a historie, která je více než krutá. Přestože tento tábor nebyl vyhlazovací, museli vězni snášet kruté zacházení. V areálu je spousta památníků různých národů, které zde měly své vězně. Také zachované dřevěné domky pro vězně a cihlové domy. V jednom z nich je umístěna expozice, která nabízí podrobnou historii tábora a představu toho, jaký tam vězni měli ,,život". Trochu mimo areál se nachází tzv. schody smrti, které jsme si mohli všichni vyjít, abychom lépe poznali, jak krutou práci vězni museli snášet. My měli na zádech jen batohy a plné žaludky, ale vězni byli vyhublí a na zádech nosili kvádry žuly o váze 50kg. Takováto místa ve vás zanechají silné emoce a vzpomínky.

— Johana a Veronika, I. G

V autobuse jsme zažili plno legrace a ještě jsme nevěděli, jaké pocity nás čekají. Když s námi autobus vyjel na kopec k táboru, nevěřili jsme vlastním očím, jak velký areál to je. Naše kroky prvně mířily s doprovodem učitelů ke schodům smrti, které jsme si sešli a opět vyšli zpět nahoru – a jen ta představa, že po těchto schodech vězni museli tahat padesátikilové kameny, nás mrazila po zádech, protože i bez kamenů jsme se dost zadýchali. Zbytek areálu jsme si už prošli individuálně. Jednotlivé budovy, ve kterých vězni přebývali, v nás vyvolaly děsivý pocit, jelikož když jsme si v hlavě zpátky promítli, co se tu všechno odehrávalo, nebylo to nic hezkého. A co teprve třeba plynová komora nebo pece, ve kterých se těla vězňů spalovala? Díky těmto místnostem nám bylo dost úzko a myslíme, že to byly asi nejhorší místnosti ,co jsme v areálu mohli zhlédnout. Hlavou se nám neustále honily hrozné myšlenky. I přes to všechno se nám výlet moc líbil a jsme rádi, že jsme měli možnost vše vidět na vlastní oči a měli jsme možnost se zamyslet, co se v minulosti dělo a jak my se máme dobře.

— Nelly, Veronika, Natálie a Tomáš, I. G

Když jsme po 4 hodinách konečně dorazili do cíle, nálada se pomalu začala měnit. Najednou se všechno zdálo mnohem více reálné. Do této doby jsme o tom samozřejmě všichni věděli, ale když jsme tam byli, dokázali jsme se vcítit do situace. Každý den spát maximálně 6 hodin, dostat něco málo k jídlu a jít po schodech smrti dolů do lomu a pak zpět. Většina z nás byla ráda, že to vůbec sešli, a to i bez 40 kilového bloku žuly. Přitom naše podmínky byly mnohem lepší než jejich. Lepší ale byly i podmínky nacistů, kteří zde měli své rodiny a bazén. I když si někteří z nás ne vždy dokázali přečíst, o čem která místnost je, i tak jsme byli v obytných místnostech napjati. Nikdo z nás si nedokázal skutečně představit, jaké to muselo být. Věděli jsme jen, že bychom na takovém místě nepřežili ani den. Nejhorší je asi vědomí, že kdyby válka pokračovala ještě déle, byli by nacisté schopni zahladit všechny stopy. A my jsme měli možnost se podívat do míst, kde se tato zvěrstva páchala.

— Adéla, Aneta, Míša, Verča I. G

Foto: Petr Vampola a Veronika Kokešová